Muž, vyčerpaný těžkou nemocí, tušící svůj brzký konec, přesto vyzařuje obrovský optimismus a naději. Ať už je to silou jeho víry, pocitem dobře prožitého života, nebo touhou ještě naposled podpořit ostatní, je to krásný obraz člověka, který žil nejen pro sebe, ale také pro druhé.
Mluvme o člověku, nikoli o církevním hodnostáři, protože v tomhle jsme si všichni rovni. Ta fotka nám vzkazuje, že život je krátký na to, abychom si ho znepříjemňovali zbytečnou nenávistí a zlobou. Což neznamená, že bychom měli na vše rezignovat, ale snažit se rozlišovat, co je podstatné, a za to se bít, přičemž to ostatní nechat být.
Až se přiblíží ten konečný okamžik, mnoho "důležitých" věcí se začne jevit zcela malichernými. Jsme tu jen na chvíli a tu chvíli bychom si měli v dobrém smyslu užít a prožít.
Pak už to nedoženeme.