Když zemře mladý člověk...

... je to vždycky mnohem smutnější, než když odejde starý kmet. A pokud má ten kmet za sebou bohatý a naplněný život, během kterého prospěl nejen sobě, ale hlavně svým bližním, je to vlastně odvěká přirozenost běhu světa. Ne každý smrtelník si však po smrti zaslouží více než jen povinnou pietní úctu.

Bylo by takových pozitivních prohlášení významných lidí, jako se objevilo dnes, kdyby žil dále?

Nikdo z nás není Bůh, aby soudil člověka za celý jeho život. To už se skutečně vypořádá někde tam nahoře. Ale kdo má vlastní rozum, může si udělat alespoň malý obrázek.

V 90. letech byla nadějná doba, která přála vyvoleným, připraveným a také dostatečně drzým. Právě ta drzost a dravost je možná vlastností silných jedinců, kdežto ty ostatní patří zřejmě těm slabším. Můžeme tomu říkat i ambicióznost a našlo by se spoustu dalších slov. Pokud ovšem tyto vlastnosti doprovázela bezohlednost a chamtivost, troufám si tvrdit, že je to velmi špatně. Nějak se tam totiž vytratila obyčejná slušnost.

Rodině a hlavně dětem adresuji opravdu upřímnou soustrast. Zesnulého osud je mi však bohužel celkem lhostejným.